Naše pěstitelské pokusy notně ztěžovaly davy slimáků, které
se usidlovaly v bezprostřední blízkosti záhonků a už se ani neobtěžovaly
odcházet po nočním obžerství do ústraní. S kyblíkem a lopatičkami v ruce jsme
na ně vyhlašovali ranní hon a pak je brali s sebou na procházku, ze které jsme
se pak vraceli už jen my. Oblíbené bylo i pozorování žab, ať už v blízkém
rybníčku anebo v suchém akváriu, které s sebou přivážela Baruška.Pavlína s Kristýnou s dětmi chystaly rekvizity na divadelní vystoupení v rámci červnového Holubího sletu. Výsledek byl skvostný.

Holubníkový červen nás nepřestával obdarovávat krásnými slunečnými dny, a tak jsme zaujali letní postoj v oblékání. Naším hlavním tématem se stávala voda: jednak pro svou osvěžující schopnost, když na nás vyšplouchla ze zahradní hadice nebo když naplnila náš přenosný nafukovací bazének, případně když jsme ji ochutnávali ve formě uzrálého vodního melounu. Voda na sebe také upozornila svou nepřítomností (vyschlá a ztvrdlá hlína odolávala pokusům vyhloubit díru pro jezírko pro lesního skřítka) a zahrádka žíznivě čekala, jestli na sklonku školkového dne zbyde něco v kanystrech a dětském bazénku. Naším heslem se tak stalo: „Ani kapka nazmar!“ (Ale čůrat prosím i nadále na záchodě!)

Děti odkládaly botky, a tak došlo i na bezprostřední kontakt s místem, které nás po celý školní rok hostilo. Nastaly i první okamžiky sklizně: hrášek, rukola, ředkvičky – malí zahradníci dobře věděli, co hledají…bylo vidět, že si sklizeň už někdy u svých babiček a dědečků vyzkoušeli.

A jak už to tak v našich zeměpisných šířkách bývá, červen je měsícem loučení, končení, ale i nových obzorů a začátků. Loučíme se se Sárou, která získala od nového školního roku místo ve školce v místě bydliště. Předškoláci, kteří začnou od září chodit do nově vznikající komunitní školy na Prusinách, dostali nelehký úkol: odevzdat/propustit ze svého života něco, co už nepotřebují a co se možná váže k době, kdy se jako tříletí a čtyřletí pouštěli do objevování světa kolem sebe. Někdo něco namaloval a vhodil do ohně, někdo něco svého přinesl a rovněž to spálil nebo zakopal, někdo odevzdal svého plyšáka s důvěrou, že možná ještě poslouží nějakému jinému dítěti. Chvíle zaváhání, vystřídala jistota, že se na nás čeká něco nového, dosud nepoznaného. A navíc je tu přeci léto, které láká vůni cest a času stráveného s rodiči a kamarády v jiném prostředí, než tomu bylo dosud. Na viděnou v září!Jan Růžička