
Jak jsme se měli na indiánském táboře?
ohlédnutí za táborem, který začátkem prázdnin proběhl na
Prusinách. Jaký byl? Příměstský,
indiánský a veskrze holubníkový. Konstantou tábora byli dva
průvodci, kteří provázeli děti celým táborem. Jinak to
vypadalo, že si chodí kdo chce, kdy chce a dělá si co chce.
Střídali se děti, maminky s menšími dětmi i pomocníci v
kuchyni. Na první pohled chaos, který však měl jasný řád.
Hlavním rysem tábora byl svobodný prostor, volnost a individuální
přístup ke každému dítěti.
A co všechno se dá
na takovém holubníkovém táboře zažít? Sdílení v ranním
kruhu, kdy si každý řekne co na srdci má a co by rád zažil.
Možnost vymyslet si vlastní činnost navzdory připravenému.
Možnost tuto vlastní činnost pojmout po svém, dělat si jí
samostatně, měnit svoje plány, možnost trávit neorganizovaně
velkou část dne. Zakusit práci s nožem, pilou, sekerkou. Zkusit
jaké to je rozdělat oheň a sehnat dřevo na podpal. Sebevyjádřit
se v hudbě. Vařit na ohni s možností se podílet na přípravě
jídla.
doplňky a zkrášlovat svými výtvory indiánskou osadu.
bylo povídání o indiánské kultuře a životě v přírodě s
pozvaným indiánem (Zdeněk Vacek) a bubnování u ohně spolu s
rodiči. A protože si děti chtěli okusit i trochu strachu a
dobrodružství, mohli se večer vydat na stezku odvahy. Jezdecká
škola Pod Tvrzí v Netunicích zprostředkovala malým indiánům
projížďku na koních a ukázku péče o kopyta a srst, což děti
nadšeně vyzkoušeli.
hra, koupání v bazénku i koupališti, lezení po stromech a krmení
se třešněmi z prusinského sadu a mnoho, mnoho dalšího.
podílet se na chodu celého tábora, partnerký přístup, kdy má
hlas stejnou váhu když je ti 4, 10 nebo 40 let a volnost v
činnostech i projevu je hodnota cenná a vzácná. A na holubníkovém
táboře ji děti měli možnost zakusit v plné síle.